RANČ SILNÁ VŮLE
   
  

 
 
 

 
 
PŘIROZENÝ VÝCVIK KONÍ
 

Přirozené metody jsou univerzální, šetrný a účinný způsob výcviku koní. Nejde o konkrétní disciplínu, ale o nástroj výcviku. Přirozené metody jsou dorozumívací jazyk, kterému koně rozumí. Z této skutečnosti vyplývá i univerzálnost přirozených způsobů výcviku. Jinými slovy, nezáleží na tom, k jakému využití je kůň určen. Záleží jen na tom, jestli chcete svému koni porozumět a zlepšit tak vzájemný vztah i výsledky výcviku.

Je tedy třeba výuky k tomu, aby byl člověk přirozený? Někteří lidé mohou mít nadprůměrný talent pro práci s koňmi. Obecně však existují významné rozdíly v povaze člověka a koně, které vzájemnému porozumění brání.
Naštěstí lze tyto rozdíly překonat. Jistou možností je dlouholeté zkoušení a hledání nejschůdnější cesty. To je však často vykoupeno zbytečně velkou námahou, mnoha neúspěchy a nezřídka i zraněními z výcviku. Přitom většina těchto nesnází vychází jen z neznalosti koňské psychiky a myšlení.
Nejschůdnějším řešením tedy zůstává: jednoduše se přirozené metody výcviku naučit.

Výcvik přirozenými metodami směřuje k výcviku bezpečně ovladatelného koně ochotného vykonávat dobrovolně jakoukoliv práci, kterou mu určím. Je tedy použitelný pro všechny kategorie koní a pro různé způsoby jejich využití. Výhody přináší zejména u mladých koní do tří let stáří, kde zůstává práce ze země jediným způsobem, jak koně připravovat. Tak může být kůň ve věku klasického obsedání již velmi dobře připraven na následný fyzický trénink. U dalších koní může použití metod přirozeného výcviku zlepšit vztah koně k člověku (a obráceně), což vede ke zlepšení sportovních výsledků, ale zejména k plnějšímu vztahu člověka a koně. V případě problémů s koněm jsou přirozené metody výcviku bezpečnou a účinnou cestou k jejich odstranění.

Přirozené metody umožňují člověku - tvoru inteligentnějšímu, porozumět koním - tvorům, kteří se chovají jako koně a kteří mylně chápou instinktivní lidské chování. V této větě je zakotven základní princip přirozených metod, který říká, že pokud chceme porozumět koním a využít těchto poznatků k budování vzájemného vztahu, musíme se naučit koňskou řeč“.
Člověk se totiž přirozeně chová jako šelma. Kůň je na druhou stranu založením kořist, a přestože mu ve stáji žádné nebezpečí nehrozí, bude se od přírody jako kořist chovat. Právě to je jednen z hlavních důvodů neshod mezi člověkem a koněm.
Další „záludností“ chování koní je stádová hierarchie, která nezasvěcenému člověku výcvik komplikuje. Přitom právě stádový pud je základem osobnosti koně a jeho využití je základem přirozených metod výcviku. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že koně nejsou hloupí. Jen lidé, kteří to tvrdí, jim nedokáží správně rozumět.
Abychom se mohli s koněm dorozumět, je třeba přizpůsobit se jeho způsobu komunikace. Na druhou stranu od koně požadujeme, aby se naučil ovládat svůj strach a aby porozuměl našim povelům.

Konkrétní schéma výcviku ovlivňují požadavky zákazníka, odvíjí se od způsobu využití koně, od předchozích návyků a především od jeho osobnosti.
Existují však obecné zásady, které je třeba dodržet kvůli bezpečnosti a účinnosti výcviku:

  • V duchu metod Pata Parelliho postupuji od jednoduššího, pochopitelného a základního ke složitějšímu. Takový postup dává koni i člověku pevný základ a jistotu pravidel. Po zvládnutí základních cviků a principů postupujeme ke složitějším cvikům nebo do náročnějšího prostředí. Každý složitější cvik v této kaskádě rozvíjí některý z předcházejících cviků. Každá nová dovednost přispívá k lepší ovladatelnosti koně, důvěře a respektu. Pevný základ, ke kterému se vracíme v náročnějších situacích, dává koním i lidem velmi potřebnou jistotu.
  • Dobrý vztah s koněm závisí na rovnováze důvěry a respektu. Koně jsou velmi inteligentní a rychle se naučí i obtížné cviky. To, jestli je na pokyn vykonají, však závisí na dostatečné důvěře a respektu ke „svému člověku“. Učím proto své žáky rozpoznat nedostatek důvěry nebo respektu ze strany koně a učím je, jak tyto obtíže řešit. (Příklad: Kůň, který se bojí zvednuté ruky, nebude reagovat na povel rukou, přestože zná jeho smysl. Místo toho se bude snažit utéct. Takové chování bývá často interpretováno jako neposlušnost nebo hloupost koně. Odlišit oboje však nemusí být vždy snadné. Výsledné chování špatně vycvičeného koně je totiž nezřídka směsicí strachu, záměrné neposlušnosti i nepochopení povelů.)
  • Výcvik probíhá v „koňském“ jazyce. Koně používají převážně řeč těla. Proto je třeba se více soustředit na vizuální signály, které kůň vysílá (postavení uší, hlavy, končetin...) a také na ně obdobně odpovídat. Vizuální povely, konané prostřednictvím pohybů vlastního těla a pomůcek, jsou pro koně mnohem pochopitelnější než mluvené slovo. Inteligentní kůň rozliší podle literárních údajů až 20 slov. Jejich využití je ale nástavbou k vlastnímu výcviku a nemůže nahradit použití fyzických a vizuálních pobídek.
  • Kromě požadavků žáka se řídí průběh výcviku také schopnostmi koně. U vyrovnaných koní bez závažných zlozvyků lze začlenit přirozený výcvik do běžného provozu, na který je kůň zvyklý. Naopak u problémových koní je často třeba změnit nebo omezit dosavadní pracovní program, především kvůli bezpečnosti výcviku.
  • Především u mladých, neobsednutých a problémových koní začínám s přípravou koně ze země. Práce ze země je bezpečnější a efektivnější formou výcviku jak pro koně, tak pro člověka. Prací ze země lze koně naučit většinu toho, co potřebuje znát pro pozdější využití jezdecké.
  • Při výuce se snažím o to, aby veškeré používané techniky pochopil člověk, který koně cvičí. Kůň musí totiž respektovat a chápat svého majitele a jezdce, ne mne. Daný cvik tedy nejprve „proberu“ s koněm, abych se ujistil, že je schopen konkrétní povel pochopit a poslechnout. Pak cvičí stejnou techniku žák. Výcvik se samozřejmě přizpůsobuje schopnostem a možnostem koně i člověka.
  • Výcvik probíhá intenzivně. Nacvičené techniky je třeba poté opakovat, aby se jejich používání stalo samozřejmostí. Další výcviková hodina má smysl ve chvíli, kdy jsou předcházející cviky dostatečně zažité.
  • Pro výcvik ze země využívám nejraději provazovou ohlávku a „Parelliho“ vodítko.
  • Výhodou provazové ohlávky je její lehkost (pokud na ní nepůsobíme) a současně účinnost při jejím použití, zajištěná tenkým provázkem a uzlíky umístěnými na masážních bodech.
  • Vodítko, které lze nejčastěji koupit pod názvem „Parelliho vodítko“, je vytvořeno z hutného lana přiměřené tloušťky, zakončeného karabinou na jedné straně a kouskem kůže na straně druhé. Takové vodítko dobře přenáší všechny pohyby a je možné na něm koně dobře udržet. Nejpoužívanější je vodítko v délce 3,8 metru, ale pro účely pokročilejšího výcviku se vyrábí i sedmi a patnáctimetrová vodítka.
  • Při výcviku lze použít i jiné, běžnější pomůcky, které ale bývají méně vhodné.
  • Na druhé straně často využívám i netradiční pomůcky (igelitové sáčky, pet lahve, košťata, lopaty, části oblečení,...) jejichž použití může mít v dané situaci významný efekt.
  • K práci přirozenými metodami se nejlépe hodí přirozené prostředí. Pracovní prostor by měl být dostatečně velký s vhodným povrchem, aby nemohlo dojít k poranění koně nebo člověka. Pracovat lze tedy v ohradě, výběhu, jízdárně, na louce... Často je také žádoucí místo výcviku měnit a trénovat i v nezvyklých prostorech za nejrůznějších okolností.
  • Přirozené metody výcviku jsou vhodné pro jakéhokoliv koně, osla nebo jejich křížence.
  • U bezproblémových koní zlepší vzájemný vztah s člověkem a často tak zlepší i sportovní výkony.
  • U koní, kteří mají nějaké problémy, jsou přirozené metody nejvhodnějším a často jediným způsobem jejich bezpečného řešení.
  • Přirozené metody jsou vhodné pro lidi, kteří hledají jiné podoby vztahu s koněm. Může jí být právě možnost pracovat s koněm ze země, jezdit na koni bez uzdění a sedlání, možnost přivolat koně kdykoliv a odkudkoliv, příležitost vychovat koně, který je člověku oddán tak, jako dobrý pes.
  • Přirozenými metodami lze připravovat hříbata již od narození, intenzivněji pak asi od stáří šesti měsíců. Mladší koně se lépe učí a můžeme je proto nejsnáze a nejšetrněji připravit na budoucí úkoly. Je dokonce škoda, nechat mladého koně tři roky zahálet a pak mu naložit nadmíru starostí a stresu při obsedání. Tříletý kůň může být téměř připraven pro obsednutí i náročné úkoly jezdecké kariéry. Obsedání dobře připraveného koně je otázka velmi krátké doby, při které bez jakéhokoliv stresu a nebezpečí seznámíme koně s novou skutečností, že na něm budeme sedět. Nejdůležitější principy ježdění a poslušnosti už má kůň zažité a rychle je začne respektovat i při jízdě.
  • Koně lze naučit velké množství účelných cviků a povelů. Není ale problém naučit je i nějaké „cirkusové kousky“ jen tak pro radost. Vše záleží na konkrétním přání člověka a na jeho ochotě s koněm pracovat.