RANČ SILNÁ VŮLE
   
  

 
 
 

 
 
WESTERNOVÉ JEŽDĚNÍ
 

Asi nejblíže pravdě bude tvrzení, že je to životní styl. A samozřejmě také jezdecký. Z jakýchsi nejasných důvodů obyvatelstvo naší malé středoevropské zemičky dosti silně tíhne k historii Divokého západu a s nadšením sleduje vše, co ji aspoň vzdáleně připomíná. Ostatně: i dnešní kluci a holky si jen stěží vzpomenou na sled českých panovníků, ovšem indiánských náčelníků vám vyjmenují hned několik.

V očích veřejnosti je westernové ježdění "to, když hodíte na koně sedlo a jedete na pár dní pod širák", případně "to, kde honí na koni krávy a chytají je do lasa". V prvním případě ale mluví o takzvaných trailech- stezkách, v druhém případě o rodeu. Oboje sice navozuje slávu zašlých časů dobytčích stezek a dobývání Západu, ale termín westernové ježdění zde není na místě.

Tímto termínem se dnes v celém světě označuje sportovní odvětví, které se řídí přesně stanovenými pravidly; odvětví, v němž nejde jen o jezdecký styl, ale vůbec o odlišný způsob práce s koněm. Jestliže anglické ježdění nachází do určité míry uspokojení v tom, že kůň se člověku podrobuje, pak u westernového ježdění je na první místo postaveno partnerství člověka a koně. Ve všech disciplínách ( pochopitelně s vyjímkou soutěží na čas) je hodnoceno uvolněné a harmonické předvedení dvojice, klid, nenásilnost pobídek, snaha koně vydat ze sebe vše nikoli proto, že musí, ale protože chce.

 

"Rozdíl mezi anglickým a westernovým ježděním není pouze v rozdílné výstroji. Jak vidíte, oba styly se liší i v mechanice pohybu koně, rozdílnými způsoby sebrání a odlišným nesením krku a hlavy. Anglické ježdění důsledně dbá na preciznost provedení, krk je vzpřímený a sbalený ve vazu. Westernový kůň nese krk téměř vodorovně, kontakt ruky jezdce s hubou koně je minimální - kůň reaguje více na pobídky holení a na tzv. neckreining, tlak otěže na krku. Krásná ukázka rozdílu jezdeckých stylů je vidět na následujícím videu.

 

Staří kovbojové by se asi divili, jak se moderní westernové ježdění vzdálilo tomu, co kdysi v sedle předváděli oni sami. Jistě, ideál koně reagujícího spíše na myšlenku než na pobídku zůstal nezměněn, nezměnil se ani klobouk, a také kovbojské sedlo je stejné. Ovšem zevnějšek jezdců je upravenější a oblečení a výstroj podléhají módním trendům podobně jako délka dámských sukní. Tréninkové metody jsou dnes založeny na téměř vědecké bázi, stejně jako otázky výživy, kování a podobně.

Pro účely westernového ježdění existují i speciální koně. Protože nároky na atletické schopnosti při westernu se dosti značně odlišují od nároků na např. koně parkurového, jsou v tomto sportovním odvětví koně teplokrevní a plnokrevní ve značné nevýhodě. Americká plemena Quarter, Paint a Appaloosa se v průběhu desetiletí ukázala být pro tento druh práce ideální. To sice neznamená, že majitel českého teplokrevníka, Araba či hucula si musí potěšení z westernového ježdění nechat ujít - právě naopak. Musí pouze počítat s tím, že na vyšších či dokonce mezinárodních soutěžích budou jeho šance v konkurenci zástupců už zmíněných amerických plemen takřka nulové. Ale koneckonců: vždy se může najít nějaká vyjímka potvrzující pravidlo ...